Vonk Vonk titulek

Krasavci z Měsíčního světla

Bílí chundelatí psi v postrojích jsou neklidní, nevšímají si nabízené sušenky, pohrdnou i řízkem. Třesou se touhou vyrazit na trať, netrpělivě čekají, až musher vykřikne: Go! Spřežení samojedů řídí muž v bílém kožichu, v rukavicích ze sobí kůže a v mývalí čepici, jako vystřižený z dávných příběhů o dobyvatelích polárních krajů. Pavel Lněnička, musher - romantik. Dokonce i své chovatelské stanici dal poetický název Z Měsíčního světla.

Může za to láska ke zvířatům

Chci se schovat

Jako kluk jsem rád chodil s foťákem do přírody pozorovat zvířata. Chtěl jsem být hajným, ale nevyšlo to kvůli zdravotním problémům. Tak jsem měl alespoň doma fretku, tchoře, kuny, staral jsem se o poštolku, která se poranila na drátech elektrického vedení. Choval jsem medvídky mývaly, myši, rybičky, želvy, raky, pískomily. Bydel jsem u babičky, a když umřela, odstěhoval jsem se za prací. Pracuju na dráze jako výhybkář a ve staničním domku v Krouně, kam jsem se přestěhoval, pro moje zvířata nebyly podmínky. Nebylo tam topení, v zimě by nevydržela, tak jsem všechna rozdal hodným lidem. Mám režijní jízdenku na vlak a občas se s kamarády zajedeme podívat na sever, jak vypadá opravdová zima. Fretka LadyVe dvaadevadesátém jsem se vypravil do Švédska, a v národním parku Abisko jsem natrefil na krásného bílého psa, byl přivázaný ke stromu, měl tam misku s vodou a ceduli, že kdo chce, může si ho odvést. Dvanáct dnů s námi cestoval po Švédsku, propašovali jsme ho pod sedadlem i do Norska a do Dánska - byl hrozně hodný, vůbec neštěkal, ale nakonec mi ho zabavili na hranicích Němci, když jsme pěšky nastupovali na trajekt. Rok na to jsem si pořídil svého prvního psa, kolii, a když jsem s ní byl poprvé na výstavě, uviděl jsem tam samojeda - toho krásného bílého psa, kterého jsme neúspěšně pašovali ze Švédska. Sehnal jsem si štěňátko - fenku. A za půl roku se ozval majitel toho psa z výstavy, jestli nemám zájem, že ho prodává. Jeli jsme tam s mou budoucí manželkou, jen tak se podívat. A on po nás zakoulel očima, a byl náš. Tak jsem měl samojedy dva. Dalšího jsem získal z velkochovu - chtěli ho utratit. Teď mám tři fenky a dva psy. Měl jsem skvěle vycvičenou smečku pěti psů, ale loni jsem o dva nejlepší tahače nešťastně přišel. Po jednom z nich mám štěně, to bude základem nové smečky. Na trati závoduZatím, když chci zapřáhnout více psů, půjčím si je od lidí , kteří mají štěňata z mého chovu, ale samozřejmě to není ono.

Návrat k romantice

Asi bych to na sebe neměl prozrazovat, ale nejezdím ani tolik o první místo, ale spíš pro lidi, aby viděli, jak se dřív žilo na severu. I proto jezdím oblečený v kožešinách, liščí ohon mám i na helmě, která je pro závody předepsaná. Beru to jako návrat k romantice, jako show, jako recesi. Většinou zapřahám čtyři až šest psů, ale když se jich zapřáhne deset, je to nádhera. Deset psů, to je v současné době asi největší spřežení, s jakým se jezdí v Evropě. Světový rekord, 25 samojedů, je z roku 1952 z USA. Předloni jsme v Červeném Kostelci zapřáhli 18 psů a vloni táhlo 27 samojedů auto na trase 800 metrů. Aspirovali jsme na zápis do Guinessovy knihy rekordů, uvidíme, jak to dopadne. Napřesrok to chci zkusit znovu, chtěl bych na farmě Bolka Polívky v Olšanech zapřáhnout 35 samojedů - skoro všechny, co jsou od nás. V Olšanech se dvakrát až třikrát ročně jezdí závody psích spřežení, sníh jsme tu ale měli jen jednou.

Do práce i na nákupy

Jak trénuju? Jezdím se spřežením z Čisté, kde teď bydlím, do Poličky do práce, někdy zajedu s klukem do školy, pro chleba do krámu.A nejradši vyrážím v zimě jen tak do polí. Je to krása, bořit se po pás do sněhu a pozorovat srnky a všelijaká lesní zvířata, to je ta pravá romantika. Saně jsem si vyrobil sám, dřevěné, dělá to většina musherů. Dají se koupit duralové saně, ty jsou sice lehčí, ale stojí desítky tisíc. Moji psi jsou výborní i na výstavách, měl jsem nabídku prodat dva psy do Německa po dvaceti tisících, ale radši jsem je nechal známému do sousední vsi. Na závody do zahraničí nejezdím, manželka je na mateřské a z jednoho platu se to utáhnout nedá. Na to bych potřeboval ještě dalšího sponzora. Jednoho už mám, od ledna jezdím v barvách firmy Propesko, která mi dodává granule pro psy. Manželka mě podporuje, i když sama závodila jen dvakrát. Jen by těch psů prý nemuselo být tolik. Na vesnici je to všem tak nějak víc na očích, než když má někdo chovatelskou stanici ve městě. Synovi je tři a půl, a už taky závodí v dětské kategorii. Dřív jsme se na závodech setkávali s protestujícími ochránci zvířat. Stalo se, že házeli na trať klacky, abychom nemohli projet. Vysvětlili jsme jim, že to může ublížit jedině psům, kteří si o klacek můžou zlomit nohu. Nakonec stáli kolem trati a povzbuzovali. Se saňovými psy k je to stejné jako dostihovými koňmi, ta zvířata potřebují pohyb, potřebují závodit, to je jejich život.

Rekord-27 Samojedů v zápřahu
© HaNNaH