Vonk Vonk titulek

Život s bílou smečkou

Rtuť na teploměru vyšplhala ke třiceti stupňům. Zatímco my před slunečními paprsky utekli do s tínu, pal Pavel Lněnička se kvůli fotografování oblékl huňatý kožich. "Jsem šoumen, myslím, že kožich k saním a psímu spřežení patří," prohlásil, usmál se a ještš si nasadil čepici a rukavice. Pak vykročil k výběhu za rodinným domkem, odkud se ozýval hlasitý štěkot. Devět není moc! "Mám devět psů, to není moc, jeden známý z Finska se stará o čtyřicet dva hafanů," říká majitel chovné stanice samojedů ze Strakova u Litomyšle. Název stanice Z Měsíčního světla trefně vystihuje nádheru a eleganci bílých chlupáčů. Určitě dá na práci starat se, aby vypadali čistě, napadá nás, pale pan Lněnička zamítavě kroutí hlavou: "Mají zvláštní samočisticí srst, špína z ní opadá. Koupat je nemusím, jenom kartáčovat." I když jsme vetřelci, smečka nás radostně vítá, psi se předhánějí a usilují o naši pozornost, vyžadují pohlazení. Z lesa na železnici Pan Lněnička je romantik, který toužil stát se hajným. Ale nevyšlo to, rozplynul se i sen být ošetřovatelem v zoologické zahradě. Osud ho nakonec zavedl k železnici, Pracuje jako výhybkář a vlastně díky svému povolání si mohl pořídit svého prvního psa, kolii, která s ním sdílela službu na železniční stanici. "Už jako dítě jsem si psa moc přál, ale bydleli jsme v paneláku, naši nechtěli ani slyšet. Můj první mazlík byla želvička. Později jsem si pořídil bílou fretku. Vozil jsem ji do práce," vzpomíná. Dnes je to obráceně - fretku totiž nahradilo psí spřežení, které vozí do zaměstnání svého pána. "Mám speciální vozík, jezdíme přes pole, kousek po silnici, dvacet dva kilometrů. Psy to baví, tady v okolí nás už každý zná," prozrazuje pan Lněnička. Osudové setkání Zdá se, že samojedi mu byli souzeni. "V roce 1992 jsem byl na dovolené ve Švédsku a tam se mi stala zvláštní příhoda. Při návštěvě národního parku jsme našli psa. Byl přivázaný u stromu, měl tam misku, vodítko, nad hlavou cedulku: Máte-li zájem, odveďte si ho! Na nic jsem nečekal! Rozhodl jsem se propašovat ho domů, pořád byl se mnou, dělili jsme se o všechno. Do Čech jsem ho ale neodvezl, na hranicích nás odhalili celníci. Nikdy na něj nezapomenu. Až po čase jsem zjistil, jaké to vlastně bylo plemeno - samojed." Tehdy o něm nevěděl nic, dnes by mohl vyprávět dlouhé hodiny. Osud mu totiž připravil další setkání s "bílým medvídětem". Když jsem se vypravil s kolií na první výstavu, uviděl jsem muže se samojedem. Musím ho mít, napadlo mě a hned sem si zamluvil štěně, ale nevyšlo to. Nakonec jsem si pořídil fenku z jiné chovné stanice. Jenže krátce nato mi muž z výstavy volal, že pro mě přece jen psa má. Vypravil jsem se na něj pouze podívat, ale na zpáteční cestě mě už chlupáč doprovázel. Jela se mnou i moje přítelkyně, celou cestu probrečela, starat se o tři psy nebylo jen tak. Jako by tušila, že přijdou problémy - na návštěvě u jejích rodičů zadávili hafani slepici. Ohrožená svatební cesta Tolerantní žena náročnou zkouškou prošla, později vyměnila roli přítelkyně za roli manželky, dnes už je i maminkou dvou dětí. "Bez ní bych o smečku pečovat nemohl, má pro mě veliké pochopení. Už se smířila s tím, že kvůli psům měníme plány. Překazili nám odjezd na svatební cestu, fenka totiž čekala rodinu, ale porod se opozdil, a tak jsme kvůli devíti štěňatům jeli o den později. Na zpáteční cestě jsem ženu ´opustil´ - stavil jsem se u jedné paní, která mi nabízela krásného velikého psa do spřežení, zatím na zkoušku. Nakonec u mě také zůstal…" Pan Lněnička se svými mazlíky jezdí na výstavy, ale také na závodky psích spřežení. Říká, že samojedi nejsou příliš rychlí, spíše vytrvalí na delších trasách, přesto byl mnohokrát úspěšný. "Nejde mi o to, stát na stupni vítězů. Pro mě je závodění show, chci pobavit lidi," prozrazuje se zářícíma očima. Nadšenec, který si sám vyrobil originální sáňky ve zlatokopeckém stylu. Také postroje a kožich, ve kterém nám pózoval, stvořil vlastníma rukama. Jen neradi odcházíme, psi se loučí štěkotem. Asi nás zdraví Brix a Gimi. Nebo možná Smajlinka, Lady, Fram…

© HaNNaH