Vonk Vonk titulek

Bílý samojed

Samojed Smaili, Brix a stojící Gimepatří mezi nejstarší světová plemena a jeho původ sahá až tři tisíce let zpátky do historie. Nebyl nikdy křížen s jiným plemenem a proto mu také zůstaly pro něj typické vlastnosti a vzhled.

Je spíš společník člověka, než že by pro něj pouze pracoval, jak je to obvyklé u jiných severských psů. Jméno nemá nic společného s českým významem slov sám a pojídat, nýbrž s dávným kočovným národem Samojedů (Něnců), kteří pobývali v chladných arktických oblastech, živili se lovem, rybolovem a chovem sobů, a tento pes byl pro jejich přežití doslova nepostradatelný. Brali ho jako rovnocenného člena rodiny, protože jim pomáhal při všech činnostech. Dokonce se společně s ním na lůžku zahřívali v krutých mrazech. Byl pro ně peřinou. "Od nich se asi traduje výraz zima dvou psů, tří psů a podobně," vysvětluje Pavel Lněnička ze Strakova, u něhož jsme se byli na tyto psy podívat. ,,To znamenalo, že čím víc bylo pod nulou, tím víc psů si museli vzít do ,postele'. Ti lidé také dlouhá léta prováděli tvrdou selekci a nepřipustili, aby měl pes pro ně nepřijatelné vlastnosti. Pokud se například jevil jako rvavý a nesnášenlivý, musel být nemilosrdně vyřazen z chovu. Dokonce utracen. V tamějších nepříznivých podmínkách si kočovníci nemohli dovolit žádné nepříjemnosti. Tohle by vlastně mohlo platit obecně o severských psech, ale samojed se přece jenom v něčem trošku odlišuje."

Závod na suchuPan Lněnička chová samojedy už dlouho. Jezdí také závody psích spřežení. A to na saních, které si sám vyrábí, a na vozíčcích, jež jsou také jeho dílem. Nyní má deset psů, dost na to, aby se mohl podělit se svými zkušenostmi. "Hasky či malamut se musí pravidelně venčit, musí se proběhnout a je dobré mít alespoň dva tyto psy, jinak bývají nešťastní. Kdežto samojed nic z toho nepotřebuje a neschází mu to. Není tak náročný. Potřebuje pouze pozornost. Říkám, že by mu nejvíc vyhovovalo, kdyby mohl sedět celý den vedle mě a já bych ho jen drbal a hrál si s ním. Jinak není vůbec agresivní. Když mu třeba při zapřahání omylem šlápnu na nohu, tak mě jen tak ňafne, ale nekousne. I k dětem se chová moc pěkně. Občas povozím školku se spřežením na vozejku, prckové se samozřejmě na psy sesypou, pohladí si je, sem tam jim strčí prst do čenichu, ale samojedi zůstávají klidní. Anebo raději utečou, než by zaútočili. Umějí se prostě člověku přizpůsobit, to mají v genech. Možná i proto se dají chovat v paneláku. Na druhou stranu je ale pravda, že mají delší srst, takže se musí daleko častěji česat. V době, kdy línají, i obden. Já je kartáčuju jednou za týden nebo za čtrnáct dní. Koncem jara jim totiž vypadá podsada a zůstane jim pouze vrchní srst. Jsou to doslova chomáče chlupů, proto se někomu zrovna v téhle době nemusí líbit svým vzhledem. Dokonce jsem slyšel, že šli lidé i ke zvěrolékaři, protože si mysleli, že má jejich samojed nějakou nemoc. Ne, je to normální."

Jak je to s poslušností a s povinnostmi?

"Musíte ho naučit, že bude poslouchat on vás, nikoliv vy jeho. Kolikrát zkouší, jestli by se mu člověk nepodvolil. Sedne si třeba na gauč a nechce slézt. Jenže vy mu musíte ukázat, kdo je pánem. Rázně, ale opatrně. On to přijme. Ovšem pozor, tento pes se nesmí tlouct nebo něco podobného. To ne, to by se mohl urazit. Někdy mohou být problémy s drůbeží. Mám psy, kterým slepice žerou z kastrolu a nic se neděje, ale mám jiné, kteří se po nich hned sápou. Zajímavý je třeba šestiletý Brixi, který je teď vůdčím psem ve spřežení. Když je na volno a sám, tak se po slepici žene, ale pokud je s ostatními zapřažený v saních či ve vozejku, ani si jich nevšimne. Má zkrátka smysl pro povinnost. Jaké tolerují naše kočky. Klidně s nimi spí v boudě, ale běda, když přijde kočka cizí. Hned je rachot. Samojedi nemají ve zvyku se mezi sebou prát, ale občas se chytnou. Kdybych třeba jednoho hladil a druhého si nevšímal, je schopen po něm zle vyjet. Žárlí na sebe."

A jak je to se žrádlem?

"Stačí jim kompletní granule. Ještě jim k tomu kupuju maso nebo odřezky od filé, jednou jsem sehnal pět set kilo prošlých makrel. Těstoviny, ryži, to všechno mohou. Nekupuji drahé, ale ani ne špatné jídlo. Asi patnáctikilový pytel granulí pro jednoho psa na měsíc."

Samojedi jsou obecně známí jako saňoví psi. V severských evropských státech, v Kanadě a ve Spojených státech se právě pro tyto účely nejčastěji chovají. Na rozdíl od Angličanů, kteří s nimi raději jezdí po výstavách a soutěžích, včetně obedience a agility. V některých Evropských státech se samojedi využívají také jako slepečtí psi.

Jiljí Záruba

Saně

Saně k psímu spřežení stojí až 8000 Kč. Pavel Lněnička si je vyrábí sám. Z jasanu. Sanice si nechává ohýbat u známého, protože je to příliš pracné. Jednotlivé díly nejsou sešroubované, nýbrž svázané provázky nebo koženými řemínky, aby saně kopírovaly terén a třeba v zatáčkách nepopraskaly. Vlastní zlepšovák je ve skluznici. Má prohnutý tvar do vajíčka, takže když se jezdec vzadu postaví, má celý předek saní nadzvednutý a jede jen po částech sanic, které má pod nohama. Je snížen odpor a zároveň se saně dobře řídí. Další vtip spočívá v použití starých lyží na samotnou skluznici. Víc vydrží. Kupované umělohmotné skluznice se brzy prodřou a kovové zase nedokáží reagovat na změnu kvality sněhu. "Z jízdy na vlastních saních mám větší zážitek," říká pan Lněnička. "První jsem si pořídil výměnou za nějakou kazetu a podle nich jsem si udělal svoje. Potom další a další, pořád jsem je zlepšoval, a tyhle poslední jsou za těch sedm let už asi patnácté..."

© HaNNaH